Koaliční vize naší úžasné budoucnosti

Je krásný jarní den 1. května a píše se rok 2061. Den jako stvořený pro milování. V rozkvetlém sadu na východní stráni vrchu Petřína, se vznáší omamná vůně hlohů a třešňových květů. Držíce se za ruce, procházejí se šouravým krokem po stezkách posypaných bílými kvítky, zamilované dvojice. O čempak si asi tak povídají? Zastavme se na chvíli u jednoho šedovlasého páru, a i když je to neslušné, chvíli naslouchejme.

„Miláčku, víš, jaký je dnes slavný den?“

„To netuším drahoušku.“

„No přece dneska jsem naposledy v práci.“

„To už je ti mužíčku opravdu osmasedmdesát?“

„Už je to tak, lásko moje. Uteklo to jako voda, což?“

„Máš pravdu mužíčku, jen škoda, že jsme nestihli alespoň jednoho potomka. Když jsem byla malá, chodila jsem do školy s dvaceti dětmi a to byla zábava. Jó, dneska už děti nevidíš. Kdo by si je taky mohl dovolit, že?“ Vždyť jenom školné na základní škole dělá víc, než je můj roční plat.

„A víš, že jsem včera jedno malé dítě viděl?“

„Tomu nevěřím, já viděla poslední tak před dvaceti lety, právě se tehdy rušily poslední přídavky na děti.“

„Tak to by ses divila, já ho opravdu viděl na vlastní oči. Je to syn majitele naší fabriky a viděl jsem ho na nádvoří podniku, jak čeká na tátu.“

„Tak to už se nedivím, mužíčku. To je jiná. To dítě určitě patří mezi těch 825 dětí, které se u nás narodily v tom rekordním roce před pěti lety.“

„Máš pravdu, úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Vždyť to ukazovali v holovizi. To byl přece před těmi pěti lety opravdový rekord v počtu narozených dětí za posledních deset let, že jo?“ Vlastně to byl ten rok, co se zrušily důchody, že?“

„Přesně tak, proto se asi od té doby žádné dítě nenarodilo.“

„Ale což mužíčku, teď nemá cenu vzpomínat. Musíme hledět na to, co nás čeká zítra. Je nejvyšší čas jet domů, aby ses pořádně vykoupal a připravil si slavnostní oblečení na ten zítřejší velký den.“

„Máš pravdu, lásko moje. A ještě si musíme najít chvilku na rozloučení. Víš, že už se neuvidíme.“

„Vím, vím mužíčku. Tu vyhlášku ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2056 známe přece každý nazpaměť: „Po dovršení důchodového věku zaměstnance (tj. 78 let, viz §6. odst. 4, Zákona o ukončení důchodového pojištění), je každý zaměstnavatel povinen dotyčného zaměstnance na vlastní náklady dopravit do nejbližšího krematoria ke zpopelnění. Pokud tak neučiní, vystavuje se postihu a může být zařazen mezi důchodce, čímž se na něho bude rovněž vztahovat §6. odst. 4, Zákona o ukončení důchodového pojištění.“

„A jestlipak víš, lásko moje, že je to letos právě 50 let, kdy se objevila první předloha tohohle zákona? Pojď, ukážu ti sochu jeho slavného předkladatele. Je to jen kousek, stojí hned vedle Karla Hynka Máchy.“

Opírajíc se o hůlky, přesunula se dvojice vetchých stařečků k obří soše, na jejímž podstavci stál zlacený nápis: MIROSLAV KALOUSEK, NEJLEPŠÍ EKONOM SVĚTA ZA LÉTA 2010 - 2013