Vláda jde cestou solidarity chudých s bohatými

Přes veškeré sliby se vláda rozhodla, že sáhne plošně na daně. Záminkou pro toto extrémně rychlé rozhodnutí, se staly katastrofální povodně na severu Čech, které přišly jako na zavolanou. O zvýšení daní byl vládní kabinet totiž rozhodnut už dávno před povodněmi a jen se hledalo vhodné zdůvodnění.

Lidská solidarita je pochopitelně potřebná, zvláště v neuvěřitelně těžkých situacích, jimiž procházejí v posledních dnech obyvatelé zaplavených obcí. Ti přišli o veškerý majetek a chabá náplast v podobě zhruba 45 000Kč sociální podpory je nevtrhne. Věřím, že většina z nás již pomohla v rámci svých finančních možností a poskytla menší či větší finanční obnos humanitárním organizacím, které cíleně pomáhají v zasažených oblastech.

 To, co však vládní koalice předvádí, nemá s humanitárními účely absolutně nic společného. Jde o zcela prostý hyenismus, jímž chce zneužít zničující přírodní katastrofu. Onu stokorunu z platu si budou muset odepsat totiž i všichni občané zaplavených obcí, všichni, jimž často zbylo z veškerého majetku jen to, co měli ve chvílích katastrofy na sobě.

 Ono ale nejde jen o onu diskutovanou stokorunu. Spolu se zvýšením daní se totiž sveze i snížení slev na vyživované děti a snížení zvýhodněné daně z příjmů. Suma, sumárum, rodiny s dětmi mohou tak přijít až o pět tisíc korun ročně. Mnozí si možná řeknou, co je to nějakých pět tisíc. Pro většinu průměrně vydělávajících rodičů, vyživujících nezletilé děti, je to však částka, se kterou jejich rodinný rozpočet počítal například na oblečení, školní potřeby či skromnou dovolenou.

 Je namístě si položit otázku, proč přichází vláda s novou formou daní, která nejcitelněji zasáhne ekonomicky nejslabší vrstvy obyvatel. Pan Kalousek, který má na hlavě ještě stále pěknou hroudu másla z doby svého ministrování v minulé vládě, znovu ukázal, že mu absolutně nejde o blaho občanů tohoto státu, ale jen o blaho určité skupiny jeho obyvatel – té nejbohatší. Pokud už připustíme nutnost zvýšení daní, mělo by jít cestou procentuálního zdanění platů, aby bylo skutečně spravedlivé. Případné jednoprocentní zvýšení daní z příjmu by bylo nejen spravedlivější, ale přineslo by do státní pokladny i mnohem více peněz, než ona ukradená stokoruna. Stávající návrh je tedy zářným příkladem solidarity chudých s bohatými. Stokorunu zaplatí dělník ve fabrice, přadlena v textilce, či prodavačka, jejichž platy se pohybují od osmi do patnácti tisíc hrubého stejně, jako generální manažer státního podniku, jehož měsíční příjem dosahuje čtvrt milionu.

 Nedávno zvolení poslanci mají před sebou vyslovení důvěry vládě Petra Nečase, schválení programového prohlášení a schválení nového rozpočtu. Tyto dokumenty se jen hemží novinkami, o kterých pochopitelně nebylo v programech jednotlivých koaličních stran ani slovo. Jak už je naší tradicí, národ skočil na špek slibům lidí, kteří v sobě nemají ani špetku cti, aby splnili to, k čemu se zavázali. Vláda si vybrala ke škrtům tu nejschůdnější cestu a v jejích ekonomických opatřeních nenajdeme ani náznak toho, že by chtěla hledat jiné cesty, jak naplnit státní pokladnu.

 Cožpak se ve vládě nenajde ani jeden průměrně vzdělaný ekonom, který by kabinetu zdůvodnil zcela logicky katastrofální následky, jaké bude mít zastavení většiny velkých staveb v zemi? To není jen otázka prudkého nárůstu nezaměstnanosti, ale kaskádovým efektem se sníží daňové příjmy státu, sníží se koupěschopnost obyvatelstva, zaniknou stovky firem a firmiček, které byly na stavebnictví závislé. Zastavení staveb není řešení, řešením by byl pravý opak, rozvoj celé oblasti stavebního průmyslu. To ovšem předpokládá, že se všechny státní zakázky dokonale zprůhlední, budou volně přístupné na internetu a nebudou tak jako doposud „šity na míru“ pro jednu firmu, většinou tu nejdražší. Jak slyšíme v poslední době, tato opatření jsou prý příliš složitá, aby mohla být okamžitě uvedena do praxe. Odkládají se tak na neurčito a kdo ví, zda se někdy uskuteční.

 Závěrem je namístě si položit i otázku, zda schválením řady ekonomických opatření, postihujících jen ty nejchudší vrstvy, neporuší poslanci svůj poslanecký slib, který skládali při nástupu do funkce a který zní: „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Že by připravovaný ekonomický útok na nejslabší vrstvy obyvatel byl v zájmu všeho lidu, o tom lze silně pochybovat!