Stahuji a sdílím! Jsem pirát?

Horlivost, až zarputilost s jakou mnozí lidé obhajují smlouvu ACTA, není ničím jiným, než odrazem jejich neuvěřitelné hrůzy z internetu. Tito lidé se nijak netají tím, že internet je pro ně nepřítelem číslo 1., kterého je nutno svázat, omezit, zavřít do klece a tvrdě cenzurovat. Represe ale nikdy nebyly řešením. Dějiny jsou toho dostatečným důkazem a špatně vždy skončřili ti, kdo je prosazovali!.

Když jsem sledoval sobotní pořad Politické spektrum na ČT24 a viděl útoky jednoho z hostů, Alexandra Tomského na svobodu internetu, jeho „prorocké“ výkřiky, navozující v divácích pocit, že nekontrolovaný internet bude zkázou lidstva, uvědomil jsem si, že ten člověk se internetu strašně bojí. Pan Tomský je typickým představitelem určité sorty lidí, kteří mají z internetu, zejména z jeho svobody, panickou hrůzu a tím, že jsou určitým způsobem mediálně známí, snadno manipulují s mozky lidí, majících zatím o internetu pouze povrchní znalosti.

Internet není nepřítel!

Pan Tomský v závěru pořadu korunoval své vystoupení slovy, že internet nemůže existovat bez cenzury! Tento pán se za svůj život nedokázal s internetem spřátelit, nedokáže využívat jeho obrovský informační potenciál a co je nejhorší, vůbec nepochopil smysl internetu. Jako nakladatel jej považuje pouze za nepřítele, ohrožujícího jeho živnost, tedy produkci papírových knih. Tento pán, spolu se spoustou sobě podobných, nepochopil, že díky internetu a sdílení informací, které k němu neoddělitelně patří, se lidstvo posouvá kupředu stokrát rychleji, než v minulosti. Kdyby člověk nezačal sdílet informace, a buďme si jisti, že s tím začal už v době kamenné, lezeme dosud po stromech.

Díky sdílení se vyvíjíme

Sdílení informací odjakživa pohání lidstvo. Díky sdílení informací se člověk naučil komunikovat pomocí řeči, díky sdílení informací měly nápady a vynálezy jednotlivců šanci rozšířit se do celého světa a urychlovat vývoj celé společnosti. Nemalý podíl na tom měly knihy a zejména knihovny. Prostřednictvím knihoven lidé sdíleli informace už od založení první knihovny v Nippuru 2000 let. př. n. l. , přes první veřejnou knihovnu¨na Aventinu, v Římě za vlády Cézara, až po dnešní moderní knihovny. Právo na bezplatné využívání informací, uložených v knihovnách máme bohudík už od 19. století. Strach ze svobodného šíření informací měly vždy totalitní a despotické režimy. Typickým příkladem může být doba středověkého temna, kdy bylo šíření myšlenek prostřednictvím knih považováno za vysoce nebezpečné pro tehdejší establishment a jako takové bylo stíháno inkvizicí.

Základní smysl internetu

Odpůrci svobody internetu a zejména sdílení, si dnes vůbec neuvědomují, že právě sdílení informací bylo prvotním účelem předchůdce internetu – Arpanetu, který si vytvořily před třiačtyřiceti lety čtyři americké univerzity pro rychlou výměnu informací. Je typické, že největšími nepřáteli svobody internetu, jsou velké korporace, mnohé státní instituce, zkorumpovaní politici, velcí producenti a pak samozřejmě obrovské masy příživníků, skrývající se za nejrůznějšími tzv. ochrannými svazy. Bez sdílení na internetu by lidstvo nikdy nedosáhlo současného vědeckého pokroku. Je nepředstavitelné, že by mezi sebou vědci, ať již pracují v jakémkoliv oboru, nesdíleli své objevy. To bychom skutečně byli úrovní myšlení doposud sto let za opicemi. Velmi dobře to vystihl známý popularizátor vědy, profesor Jaroslav Petr ve své úvaze Pravěká copyrightová krize, viz: http://www.osel.cz/index.php?clanek=6136, kterou každému doporučuji k přečtení.

Stojíme na rozcestí internetu

Je neoddiskutovatelným faktem, že každý špičkový odborník vložil do své vědecké práce obrovskou dávku svého úsilí, umu, duševního vlastnictví, mnohdy větší, než skladatel, interpret, nebo dokonce producent uměleckého díla. Samozřejmě, že umění je součástí našeho života a k jeho šíření je třeba jistých zákonitostí a omezení, nicméně i toto duševní vlastnictví je určeno k tomu, aby bylo šířeno. Jenže neštěstím současné doby je to, že toto šíření se mění v prosté kupčení, ze kterého má původní autor jen nepatrný zlomek z celkového výdělku. Je zajímavé, že špičkoví vědci naopak usilují o to, aby byly jejich objevy šířeny a sdíleny co nejvíce. Jestliže někdo „nezákonně“ šíří hudební nebo literární dílo, je to označováno za krádež. Pokud se takto šíří a sdílí nejnovější vědecký objev, je to vždy ku prospěchu lidstva a úspěch dotyčného vědce je posuzován i podle toho, jak často je jeho dílo sdíleno. Ano, i tady existují určitá omezení, například patentová, ale za dodržení přesně daných podmínek, lze s takovýmto objevem volně nakládat, dále jej sdílet a hlavně jej rozvíjet.

Jsou novináři zloději?

Jako novinář, zabývající se dlouhá léta popularizací vědy samozřejmě také z internetu čerpám a stahuji veškeré informace o nejnovějších vědeckých objevech a poznatcích a prostřednictvím své publikační činnosti je ve svém časopise sdílím – nabízím je čtenářům ve srozumitelné formě. Podle zcestné logiky některých odpůrců svobody internetu, bych mohl být klidně považován za zloděje, kradoucího cizí myšlenky. Pokud bych se striktně držel veškerých omezení, musel bych používat tyto informace pouze ve formě citací, ovšem díky vědecké terminologii drtivé většiny podobných zpráv, by to bylo pro většinu čtenářů naprosto nesrozumitelné. Řeším to tak, že ve své práci důsledně využívám instituce odkazů na prameny a tím nijak původním autorům neškodím. Právě naopak, popularizuji jejich práci, o které se dozvědí masy čtenářů.

Jurisdikce v rozpacích

Žádný z právníků, na které jsem se obrátil, mi není schopen vysvětlit jednoduchý rozdíl mezi různými formami sdílení. Kupuji si poměrně značné množství knih, ale vzhledem k omezeným prostorovým možnostem své domácnosti, jsem si zvykl už před lety, poslat je po přečtení zkrátka dál. Nechám ji ve vlaku, v čekárně u lékaře, nebo ji dám kamarádovi. Na tom není nic špatného a nikdo mne za to nemůže postihnout. Stejně tak tomu bylo s cédéčky, která jsem rozdával podobným způsobem. Postoupil jsem je zkrátka ke sdílení. Dnes již cédéčka nekupuji, ne proto, že bych si je stahoval z internetu, i když je to jednoduché jak facka, ale proto, že muzika, která mne zajímá, je volně dostupná na oficiálních stránkách, internetové připojení mám stále k dispozici a tak si ji mohu kdykoliv poslechnout. Právníci však nejsou schopni definovat rozdíl mezi tímto mým sdílením, které je naprosto zákonné a oním nezákonným, za které je považování sdílení prostřednictvím internetu. Když někomu dám cédéčko, pro které už nemám doma místo, je to OK. Když potřebuji uvolnit místo na harddisku a stejné cédéčko, film, nebo knížku, které jsem si legálně koupil a zaplatil, uvolním ke sdílení a u sebe je smažu, je to trestné?

Internet, jako velká neznámá!

Vrátím se k výrokům pana Tomského, které reprezentují typické represivní snahy o cenzuru internetu. Strach, který tito lidé ze svobodného šíření informací mají, je pochopitelný. Mají strach především o svoji existenci, protože se nedokážou přizpůsobit současnému vědeckému pokroku. Proč myslíte, že se dnes tolik stahují například knihy v elektronické podobě? Důvody jsou dva a nad slunce jasnější. Za prvé je to neschopnost dát tyto tituly v elektronické podobě na trh současně s papírovým vydáním a to ve všech formátech, které jsou schopny rozpoznat současné elektronické čtečky. Těchto formátů existují desítky, ale vydavatelé elektronických knih tvrdošíjně trvají na tom „svém“ formátu, který je pro mnohé čtečky nečitelný. Například nepochopím, proč někteří vydavatelé prodávají své e-knihy v PDF formátu. Číst v tomto formátu na čtečce je totiž naprosté utrpení. Samozřejmě, existují chytré programy, které mi text převedou do libovolného formátu (např. Calibre), ale proč bych se tím měl zabývat já, to je snad starostí vydavatele. Pochopitelný je i zájem čtenářů, přečíst si knižní bestseler okamžitě po jeho vydání a ne čekat, až se vydavatel milostivě uráčí jej převést do elektronické podoby. Druhým důvodem je cena. Vydavatelé se tvrdošíjně drží ceny papírových knih a ty elektronické jsou v drtivé většině pouze o pouhé zlomky levnější, než jejich papírové sestřičky. Jestliže mne papírová kniha vyjde na 300 korun a elektronická na 280,-, pak si sakra rozmyslím tu elektronickou podobu koupit. Není pak divu, že elektronické knihy prodá pouhé desítky. Pokud by byla dostupná za rozumnou cenu, např. do 100 korun, vsadím se, že půjde prodej okamžitě do tisíců. Ale to je otázka obchodní strategie, které dnes vydavatelé příliš nerozumí.

Internet nelze cenzurovat!

To, co vyřkl pan Tomský o nutnosti cenzury internetu, bohužel reprezentuje i postoj celé řady politiků, kterým je díky lobby vlivných podnikatelů a to nejen v oblasti zábavního průmyslu, jasné, že tady jde i o jejich koryta. Čím více bude internet svobodnější, tím více se budou stávat ohroženým druhem. Před obrovským informačním potenciálem internetu se nedá skrýt. Dříve nebo později se na síti objeví všechny jejich kontakty, sebemenší prohřešky i nekalé praktiky, kterých se dopouštěli. Právě proto jsou vlády i jednotliví politici strachy bez sebe ze svobody internetu a hledají cesty jak tyto svobody omezit. Nedovolme jim to! Internet je a musí zůstat svobodný!